„Laskavostí můžeš dokázat to, co nedokážeš silou." Publilius Syrus

Laskavost nejde dělat na sílu. Není to průbojná agresivní touha druhému pomoct.
Je to křehká, tichá a svobodná vlastnost vyvěrající přímo z našeho nitra. Vychází z čistého záměru a chuti věnovat něco druhému člověku. Můžeme jí protnout každý náš den. Ať už je to úsměv, povzbudivé slovo, pohlazení, chvíle plného naslouchání druhému nebo příspěvek na dobrou věc.

O laskavosti jsme si povídali s Věrou Zukalovou, předsedkyní spolku Dobré místo pro život.

Kde se podle Vás v lidech bere laskavost?
„Laskavost se nerodí osamocena, přichází jako sestra trpělivosti, empatie, lásky a velkorysosti. Bez těchto sourozenců se vlastně ani nemůže narodit.
Když si o někom myslíš, že je laskavý člověk, zároveň ho vnímáš jako člověka se srdcem plným lásky, jistým nadhledem a pokorou. Určitě jsou podle mě laskavější ti lidé, kteří sami zažili nebo se umí lépe vcítit do utrpení druhého člověka. Dřív, než ostatní si uvědomují smrtelnost a ten krátký čas, který všichni máme k tomu milovat. K laskavosti se dá také dozrát. Jednak životními zkušenostmi, stářím nebo také prostředím, lidmi i prací... prostě cestou životem."

Když se v našem okolí objeví laskavý člověk, okamžitě to poznáme. Stejně tak, jako když někomu uděláme laskavost my. Není to sebeobětování se, služba, lítost ani pocit „měl/a bych". To vychází z úplně jiných potřeb. Laskavost pramení ze soucitu, ne z lítosti. Opírá se o úctu k druhým. A aby se z toho sebeobětování nestalo, tak i o úctu k sobě. Jsme-li laskaví k sobě, pak plně a upřímně cítíme, co máme ve svém srdci, a to můžeme předávat dál.
Myslím, že laskavost má velmi blízko k vděčnosti. K neustálému uvědomování si toho, co v životě máme a pociťování vděku i za malé drobnosti, které nám v životě fungují. Jedině tak můžeme pochopit a soucítit s lidmi, kteří to mají jinak.

O tom, co se nám emoce snaží říct, jaký je jejich význam a jak s nimi můžeme žít v souladu si povíme v dalším článku.

Napadá vás otázka: „No, ale co tedy s tím?" Mě napadá jediná odpověď: „Nechat to být. Nehodnotit, přijímat."
Příroda mě učí nehodnotit. Učí mě jen přijímat to, co se v ní děje. Ptáčci neřeší, jak zpívají. Mraky neřeší svou barvu nebo tvar. Neřeší, jestli je jich moc, jestli by neměly přijít v jiný čas, jestli by se neměly projevit až potom. Mraky neřeší, jestli někomu zkazí den, když se rozprší (kolikrát my řešíme, jestli je zrovna vhodné vypustit slzy).
Když hodnotím, tak ovlivňuji jen svoje vnitřní prožívání. Ovlivní to mě, ne to hodnocené. Když se zatáhne obloha, mrakům je to jedno. Na mně je, zda mi to zkazí den.

Žít dobře? Pro mě znamená žít. Prostě žít. Méně hodnotit, méně řešit a mnohem víc jen tak být. Ideálně bez hodnocení. Ale to je pro mě osobně teprve v dáli. Pro začátek jsem ráda i za to uvědomění si, že zase hodnotím. Nemusím to hned přestat dělat (ani mi to nejde), ale jen se zastavit a uvědomit si, že to vůbec dělám. A odpustit si to.

Zatahuje se, slunce mizí, na obloze jsou dramatické černé mraky, ptačí orchestr najednou mění styl koncertu, les hlasitě mlčí, moje psice se na mě tázavě dívá a já se tedy balím a s prvními kapkami deště jdu do chalupy. Otočím se na zápraží a pěkně si to ještě zhodnotím: „Ale mohlo být ještě chvilku hezky!" 

Žiju dobře? Kdo ví. Ale cítím, že žiju. A to mi dělá moc dobře. A cítím se tím lépe, čím méně hodnotím. Sebe i vše kolem. V chalupě na stole už mě čeká brunch. Tedy i sklenka prosecca. A tak si říkám, že ne vždy to musí být zalité sluncem. Někdy to stačí zalít dobrým vínem.