Sedím s knihou, vedle mě leží moje chlupatá psice, která obhlíží prostor a čeká příchod srnek. Tváře mám ozářené sluncem, chci číst, ale přes ten ptačí rockový koncert to nejde (zkoušeli jste se někdy plně zaposlouchat do ranního zpěvu ptáků?).
A tak odkládám knihu a zkouším dělat NIC. Jedno velké NIC naplněné jen vnímáním sebe. Nechávám myšlenky volně plynout. Dávám jim svobodu, ať přichází a odchází, jak potřebují.

Cítím studené nohy, teplé tváře, za krkem únavu, v kloubech občasnou bolest. Slyším ptáky, šumění lesa, nechávám slunce zářit na mé, dosud paprsky nepolíbené, bílé nohy. „Mohly by být trochu opálenější, budou vypadat štíhlejší." A šup sem jedno zhodnocení sebe sama hned po ránu.

Cítím v břiše obrovskou radost ze slunce, na hrudi lehký smutek při pohledu na šedivý čumák stárnoucí psice, v očích slzy při představě, že tady nebude a v hlavě se začínají honit myšlenky. „Je úplně šedivá, stárne. No ale tak nemusím z toho přece být smutná. Holt tady nemůže být na furt. Myslím, že se u nás měla a má moc dobře." A už to jede, už se snažím vysvětlovat sama sobě, proč se cítím smutná a proč se děje to, co cítím. A hodnotím její život, svoje emoce a myšlenky.

Myslím, že emoce a myšlenky nejsou problém. Problém nastane, když je začneme hodnotit. Pojmenovávat a následně zjišťovat, co pro nás je a není dobré. Kterou emoci je dobré mít a kterou ne. Chci se jen radovat! A přece nemůžu cítit vztek. A smutek nechci! Strach! No to už vůbec ne!

O tom, co se nám emoce snaží říct, jaký je jejich význam a jak s nimi můžeme žít v souladu si povíme v dalším článku.

Napadá vás otázka: „No, ale co tedy s tím?" Mě napadá jediná odpověď: „Nechat to být. Nehodnotit, přijímat."
Příroda mě učí nehodnotit. Učí mě jen přijímat to, co se v ní děje. Ptáčci neřeší, jak zpívají. Mraky neřeší svou barvu nebo tvar. Neřeší, jestli je jich moc, jestli by neměly přijít v jiný čas, jestli by se neměly projevit až potom. Mraky neřeší, jestli někomu zkazí den, když se rozprší (kolikrát my řešíme, jestli je zrovna vhodné vypustit slzy).
Když hodnotím, tak ovlivňuji jen svoje vnitřní prožívání. Ovlivní to mě, ne to hodnocené. Když se zatáhne obloha, mrakům je to jedno. Na mně je, zda mi to zkazí den.

Žít dobře? Pro mě znamená žít. Prostě žít. Méně hodnotit, méně řešit a mnohem víc jen tak být. Ideálně bez hodnocení. Ale to je pro mě osobně teprve v dáli. Pro začátek jsem ráda i za to uvědomění si, že zase hodnotím. Nemusím to hned přestat dělat (ani mi to nejde), ale jen se zastavit a uvědomit si, že to vůbec dělám. A odpustit si to.

Zatahuje se, slunce mizí, na obloze jsou dramatické černé mraky, ptačí orchestr najednou mění styl koncertu, les hlasitě mlčí, moje psice se na mě tázavě dívá a já se tedy balím a s prvními kapkami deště jdu do chalupy. Otočím se na zápraží a pěkně si to ještě zhodnotím: „Ale mohlo být ještě chvilku hezky!" 

Žiju dobře? Kdo ví. Ale cítím, že žiju. A to mi dělá moc dobře. A cítím se tím lépe, čím méně hodnotím. Sebe i vše kolem. V chalupě na stole už mě čeká brunch. Tedy i sklenka prosecca. A tak si říkám, že ne vždy to musí být zalité sluncem. Někdy to stačí zalít dobrým vínem.